-
Park Cajas
Cajas je národní park poblíž ekvádorského města Cuenca. Neznámý druh divočiny, horské pásmo tropické, s průměrnou teplotou 4 stupně šplhá až k 5000 m.n.m. Země plná skřítků, jezer, ojedinělých živočichů a neznámých drobných kvítek. Pampelišky, kopretiny, sasanky vykukují z mechových trávníků a na odiv dávají jen své květy. Aby jim nebyla zima, mají nožky zachumlaný v zemi. A trávníky jsou taky pohádkový, se vzorem zelených mini kvítečků, lehce pruží na dotek jako by byly z uměliny. Jezera ledová, průzrační, řasnatá i bahenní. Jo tak, odtud pochází rákosníček – rákosové jezero speciál. Vítejte v místním lese. Tenké křivolaké stromky připomínají zdřevěnělé liány, ale na konci je zdobí jehličnaté koruny porostlé mechem.…
-
Quito
Je tu úplně jiná atmosféra než v Limě. Připomíná mi bolivijské La Paz. V horách mezi zelenými kopci se ulice zvedají do výšin, místní mají hbité nožky přizpůsobené terénu. Ani uličky se nemohou roztahovat do širokých bulvárů, jaké má Lima. Vše je stísněnější, o to přátelštější. Lidé na mé otázky neodpovídají stručně po evropsku, nýbrž se mně ujímají jako ztraceného děťátka a za ruku mě vodí ulicemi, přisedají si jako by nic ke stolu, vyptávají se. Bělostná architektura se krčí při zemi, katedrály ani baziliky si netroufnou na nebeský dotek. Šeptají: Přeci jenom jsme zemí křesťanskou, pokornou z 95%. Zato uvnitř nám to pozlátko vynahradí- zrcátka, blýskátka, zlatouši a pod tím vším dřevo a oprýskaní svatí, kterým padá…
-
Pátek 13.
Pátek třináctého. Člověk už se nad tím ani nepozastavuje, je to přežitá pověra. Dostávám menstruaci a to je pro mě jasná stopka. No tak si v práci obložím židli polštáři, uvařím si kotel čaje a budu háčkovat jako každý den. Aspoň k něčemu je tahle práce užitečná. Pohyb zápěstím, tak na to se tak maximálně vzmůžu. Kumba má odpoledne fočus, probleskne mi hlavou, z toho radost nemám. Vedro, betonový tvrdý tribuny, který si polštáři neobložím a ještě spousta známých tváří, se kterýma se budu muset socializovat, i když bych nejradši zalezla do temné jeskyně. Před tréninkem jdeme ke kamarádce domů, neb je na cestách a my se jí staráme o…
-
Odlesky léta
Ach, to léto, jak se třpytí. Jako slza na řasách. Jako kapka rosy vpletená do pavučiny mezi kapradím. Jak voní, to léto. Jako dozrávající malina a stébla suché trávy ve vlasech. Jako křupavý chléb namazaný máslem. Jako koupel v jezeře. Ach, to léto, jak se třpytí. Už odeznívá. Už mizí v dáli. Ale ještě vidím jeho odlesky, ještě mě hřeje na srdci. I když podzim už je cítit ve vzduchu a země se barví spadlými listy do hněda. Já chci ještě létu zamávat. Tak ahój! Dva měsíce, co všechno se může stát? Venku i uvnitř člověka. Vzestupy i pády, extatické výhledy i slzavé vodopády, tolik slasti a bolesti, jemnosti i…
-
Ženám
Člověk by si myslel, že už má vyřešeno, že je dokonáno a je čas si ustlat za pecí. Ale život, ten se panečku jen tak nezastaví, stejně jako země se nepřestane otáčet. A tak jednoho krásného dne přišla nabídka na ceremonii. Háčkovala jsem jednu ze stých kabelech a hlavou se honily myšlenky, když v tom šéfová prohodí: „Hele, Sandro, víš, že na den žen budou dělat ceremonii s jednou abuelou wixarika?“ Já,mmm, hmm, něco jsem zaslechla, ale ceremonie, to už mám za sebou, ušklíbla jsem se. „Ty snad půjdeš?“, ptám se šéfky. „Letos den žen vychází na sobotu, tak to je dobrá příležitost, pak si člověk v neděli může odpočinout.“…
-
V letu léta
Vydali jsme se za dobrodružstvím, jako každý rok, do země oplývající hojností a čerstvým vzduchem. Tentokrát jsme chtěli zpomalit a, ačkoli lodí přes oceán si zatím netroufám, tak jakmile jsme dosedli na Evropskou půdu, začalo pozemní putování. S kamarády v Holandsku nás čekaly první dvě noci v glampingovém stanu, jako doma, a tak jsme pod teplými duchnami nasávali vůni evropského léta v rozpuku. Výlety do lesů na ostružiny, do sadů na špendlíky, výborný chleba s máslem, mmm, takovou mají příchuť mé kořeny. Cesta domů vedla vlakem z Amsterdamu, přes půlnoční Berlín až do ránem se probouzející Prahy. Byla pomalá, za to vydatná, plná zeleně a mraky posetým nebem, obklopena poli…
-
Kolibříček
Když bůh stvořil muže a ženu, rozhodl se, že budou každý jiný, ale perfektně se doplní jako země a nebe, voda a oheň, jemnost a síla. A tak ženu stvořil v křehkém obalu a dal jí silnou duši, muže naopak odolného a houževnatého, za to s citlivou křehkou duší. A tak ti dva mohli kráčet světem bok po boku a spoléhat na kvality toho druhého. Ze společné touhy muže a ženy se začal rodit nový sen. A bylo to teprve z hlubokého spojení těch dvou utkaného z něhy a flambovaného žárem vášně, kdy sen zazářil a začal stoupat ke hvězdám. Tam, v zahradách nebeského ráje, ho zachytil malý Kolibříček. Přelétal…
-
O pseudospiritualitě aneb konec jednoho království vol. 3
Bylo nebylo, blízko či daleko, za humny nebo snad v jiné dimenzi? Kdo ví, je to ve hvězdách zapsané a sem tam i někdo vzpomene na ty časy. Jak už se rozneslo krajem, královna odtáhla do teplých krajin, ačkoli nikdo netušil kam a s kým, byl klid. Království se začalo vzpamatovávat z předešlých měsíců překypujících stresem a nespavostí. Někteří lidé odešli, jiní tam naopak našli svůj domov. Vše se ubíralo směrem k novým zítřkům. A zdálo se, že lekce budou přijaty a pochopeny, v budoucnu snad i integrovaný a obejmuty v celistvosti. Ale jak už to bývá, neříkej hop… Jednoho dne se v království objevili přivandrovalci. A že jim královna…
